Lonely in room full of peoplle

12. října 2012 v 23:35 | Kini |  Když barvy kolem mě blednou
Přesně jak jsem odhadovala v předchozím článku. Prázdniny byly nudná katastrofa. S M. jsem se nakonec nesetkala, i když nějaké náznaky tam byly. Ona mi slíbila, že na mě nikdy nezapomene, že se nic nezmění. Jenže pro mě je to už cizý člověk, což je bizarní. Znám ji jedenáct let a přitom ji vůbec neznám. Na začátku školního roku mi vážně chyběla, ale uvědomila jsem si, že já jí ne. Je na čase to vzdát, stala se z toho uzavřená kapitola. Možná se s ním i rozešla, ale to nevím jistě.
Další podpásovka přišla od L. Chodí s Poohem.
Jsem sama. Definitivně. Nemám přátelé, nikomu na mně nezáleží. Nikoho nezajímám. Nejsem sama sebou. Jestli je pravda, že někteří lidé můžou být součástí nás samých, tak mám krajné podezření, že se ztrátou M. odešla i část mě. A jestli jsem někdy tvrdila, že je má matka empatická, tak to byla chyba lávky. Navíc nenávidím ten fakt, že ona ví, že jsem sama. A to se mi vůbec nelíbí. Nevím, co mám dělat. Jsem ztracená.Bylo by naivní čekat, že mi někdo ukáže správnou cestu. Musím to zvládnot sama.
 

Safe and sound

2. srpna 2012 v 0:13 | Kini |  Vidím to růžově
Ty prázdniny ale utíkají!

Blog jsem se rozhodla ignorovat. Ale když jsem spatřila datum 1. srpna, nemohla jsem to nechat bez povšimnutí. Všeobecně mám ráda tradice, takže jsem rozhodla pokračovat v této blogové tradici. Takže jako kažý rok napíšu článek o tom, jak prázdniny rychle utekly, jak jsem znuděná a nemám co dělat, ajk nemám kamrády a moje nejlepší kamarádka se mi vzdaluje. Jenže letos jsem rozodla napsat tak depresivní článek, že i papež by uvažoval and sebevraždou.

Po celý rok jsem naivně uchovávala představu, jak si tyto prázdniny užiji. Není divu, je mi patnáct let, se svým vzhledem jsem spokojená a rodiče mi dali svolení. Jenže to bych nemohla bydlet v tomhle zapadákově, mít pouze jednu kamrádku, se kterou trávím většinu času a která je bohužel mladší. Takže všechny párty, samozřejmě vesnického způsobu, nepřipadají v úvahu, protože bych neměla s kým jít.Čehož se bojím, že se to stane mým problémem i na střední škole.
A tak se rozplývá i naděje o prázdninové lásce. S čímž bych byla smířená, kdybych nepřečetla knížku od Lenky Lanczový - Čas něhy. Marně jsem doufala, jak už tolikrát, že v Praze se n a mě usměje štěstí. Místo toho se na mě usmívali postarší chlípníci. Takže bych měla představu o tom, jak se procházím s mladým, fešným Pražanem po nočním Vyšehradu navždy vymazat.
Možná byla chyba, vyrazit si s Berušákem ven, ale já toho nelituji. Aspoň jsem si uvědomila, že mé chování před opačným pohlavím, musím trochu vypilovat. Snad budu mít další příležitosti. Což mě dovádí k tomu, že jsem byla tak zoufalá, že jsem byla ochotná přistoupit i na nabídky sexu, od těch dvou největších zkuřek, co se tady nachází. Vážně jde všem jen o to jedno. Nemá cenu nic předstírat. Ráda bych byla takovou tou nezkrotnou děvkou, která dokáže těžit vždy jen pro sebe, kterou nic nezlomí, která se chodí jen pobavt, nic nečeká, ale to já prostě neumím. Jsem naivní a když mám někoho ráda, tak naplno, což sice zní děsně mile, ale praktické využítí je pro mě zcela nevýhodné, protože jsem snadno zranitelná.
Ovšem jako největší zklamání prázdnin se ukázálo ztráta osoby, jež pro mě bývala nejdůležitější. nejlepší kamrádky. Už několikrát jsem sem psala, jak ji ztrácím. A rozdělením našich cest na střední školu mi to přijde definitivní. Kdybych jsem napsala to, jak ,,strášně" jsem se snažila zachovat naše přátelství, byla bych pro smích. Jenže znánte to, sejde z očí, sejde z mysli. Odmítám uvěřit, že jsme se rozdělily kvůli jejímu příteli. Uvědomuji si, že jsem se chovala netakně, ale s tím teď už nic nenadělám. Ona je však sobec, protože tím, že mi to neřekla, chránila sebe před mou reakcí anebo hůř. Nechtěla mi to říct, protože se bála zranit mé city. Což je vážně horší, protože jedna věc je být osamělý a druhá věc, když to o vás všichni vědí. Vím, že by za naše přátelství stálo bojovat, jenže ta má proklatá hrdost mi to nedovolí. Navíc to můžu odůvodnit, že : ,, Já se vtírat nebudu....". Stále jsem se však nesmířila s představou, že bych ji už nikdy nespatřila, neslyšela její smích... Nechci ani na to pomyslet! Stále má své místo v mém srdi, i přes to všechno...
Musím se zbavit jednoho svého zlozvyku a jako nejlepší cesta mi přijde si to zde napsat, protože někdy, když to vidím černý na bílým si to uvědomím. Tento zlozvyk považuji za jeden z nejhorších, protože je nutný, ale nesmí vám ujet jeho dávkování... Tím zlozvykem je představivost, fantazie, naivita... Hlavně u mě je to představování věcí, které se nikdy nestanou.. Většinou se to týká přátel, kluků a ukázání všem, jak děsně si svůj život užívám.
Já s evážně snažím užívat života, jenže jen odhodlání nestačí! Ty prázdniny vážně utíkají a až pak skončí, bude ze mě patnáctiletá nervózní holka, bez pravých přátel, jež prožila dva měsíce volna absolutně nezáživně. A proto mám strach.
Ale já nikdy nepřestanu věřit, že vše bude lepší. Ano, tohle je sice představivost, ale já bych bez ní ztratila chuť k životu.

CC D C EF G

8. května 2012 v 0:19 | Kini |  Když barvy kolem mě blednou
Zvládla jsem to. Dostala jsem na tu svoji školu. Umístění dopadlo celkem dobře. Uvidíme, jak se mi bude dařit. Mám sice obavy, že mě bude užírat samota více než teď. Ale co má přijít, to přijde.
Škoda, že s přijetím mé povinnosti nekčí, bylo by to mnohem snažší.
Škoda také, že má nejlepší kamrádka už není nejelepší a že se mi vzdaluje.
Nenávidím, když mám náladu na bodu mrazu bez jakéhokoli důvodu. Už mě nabaví být na vše sama, potřebuji přítele a je mi jedna v jakém smyslu to vyzní. Nemůžu přece svoji samotu a prázdnotu zaplňovat hraním na piano.
 


2012, Amigoo

1. ledna 2012 v 23:33 | Kini |  Vidím to růžově
Bývá to už mým zvykem, že zde - na blogu, rekapituluji předešlý rok a prorokuji nadhcázející. Letos to nebde vyjímkou.
Rok 2011 jsme prožila vícemeně školu a počítačem. Každý den byl stereotypní. Týkalo se to jak všedních, tak volných. Školní prospěch mi celkem klesl, i přes to, že celé dny mám volné, nevěnuji se žádne aktivtě a ani nechodím vens přáteli. Nechci ani počítat kolik času trávím na počítači. Ale ne u fb, jako jiní mnozí. Já jsem odříznuta od komunikace, prohlížím modní blogy a plánuji si, co si koupím. Smutné. Zjistila jsem také, že si sevými jedinými a pravými kamarádkami přestávám rozumět. Já vím, že nenajdu nikdy někoho takového, jako si představuji, ale to mi přece nebrání najít si nové přátelé. To já ale neumím, Stejně jako najít si kluka. Tento rok jsem poznala F., kluka, který spňoval spousta mých představ. Jenže to je jedno. Řecko zkončilo a stím i naděje poznat nové kamarády. Bylo to mnohem, mnohem lepší Řecko než to minulé;) Celý rok byl nudný, stereotypní a největší zrušení bylo, když jsem dohrála PC hru Heroes. Kluci, kteří se o mě zajímali: Fanynka, Košut, Diddy, Kudrnáč a sand ještě někdo... Obcese Radkem se vytrácí, tak jako vzpomínky na F...

2012
Je mi sakra 15. Musím si užívat!! Musím se dostat na ten posranej gympl!!! Už jenom překonat ten pitomej leden, potom zvládnout přijímačky a pohda, leháro!!! O prázdninách to rozjedu!Nechci nic předpovídat, ale plánovat budu. Takže předsevzetí:
  • zvládnout přijímačky
  • najít si božího kluka
  • zhubnou ty dvě kila, co jsem teď přibrala
  • být milejší na ostatní
  • být šťastná
Teď už mi to nemyslí, rozptyluje mě teď moc věcí! Našla jsem něco na pekařství, pššt!

Chcípni, úterý!

14. listopadu 2011 v 15:17 | Kini
Nenávidím úterý. Je to ten nejdebilnější den. A zítra bude ještě víc na p*ču.
Vždycky jsem si myslela, že jsem snaživá, ale teď zjišťuju, že jsem hloupá.Hloupá.To slovo mě skvěle charkterizuje.
Nechci řešit, že nemám nikoho, kde by mi rozuměl. Chce se mi brečet, řvát, depkovat... Místo toho do sebe nacpu bílou čokoládu a půjdu pařit hru. Přitom bych měla dělat tolik jiných věcí. Nechci ji zklamat. Nechci sebe zklmat, nechci, abych se cítil provinile a smutně. Chci to zítra vyhrát!

Hate, hate, hate

3. září 2011 v 23:51 | Kini |  Když barvy kolem mě blednou
Nenávidím je! Nenávidím!
I kdybych udělala milion čárek na mým death listu, nic by nevyjádřilo, jak moc je nenávidím!Tušila jsem, že se to stane. Ale zapomněla jsem na to pod přívalem dobrých zážitků s ní. Zničila mě. Chci zničit ji. Chci zničit sebe. Nenávidím všechno a nejvíc je!!!!!!!!!!!!

Spaluju mosty

22. srpna 2011 v 23:56 | Kini |  Vidím to růžově
Chtěla jsem za tím vším udělat tlustou čáru. Chtěla jsem to nechat odplout na vlnách v Bulharsku. Nedá se na něj zapomenout. Vím, že neuměl přiznat prohru. Že dolízal za ostatníma, byl celkově takoej divnej. Možná je to tím, že málo kluků umí přiznat prohru, možná se chtěl jen seznámit s otatníma, možná je jen duší umělec... Vysvětleni je mnoho.
Jaké z toho plyne ponaučení? Říct si, že "Tak, a teď už na něj nebudu myslet není, tak jednoduché..." Co jsem si myslela? Že když nakreslím velkou a tlustou čáru do písku, tak na něj automaticky zapomenu?! Naivní. Chci za sebou spálit mosty. Nemyslet na to, co se stalo, na to, co jsem měla udělat jinak! Budou mi všichni chybět, ale já se s tím musím vyrovnat.
Vždycky jsem chtěla kluka, co má conversky.A on měl k tomu ještě najky!
Nová láska, né čas, zahojí všechny rány.

Rolling in the deep

1. srpna 2011 v 0:45 | Kini |  Když barvy kolem mě blednou
Kurva, ty prázdniny ale utíkají!
Ano, už je tomu tak. Nemůžu přece ovládat čas, i když jsem o tom často snila. Moje trávení prázdnin se za ten rok nezměnilo, ano je to smutné, možná míň času trávím se svojí nejlepší kamrádkou. Ovšem to její chyba, možná trochu moje, že já nejsem ochotná jí napsat ani sms. Je to fuk! Ať si Lucka s ním jde klidně ven, ať se do něj klidně i zamiluje. Hlavně ať je šťastná. Ano, to píšu já, závistivá a žárlivá mrcha a myslím to jenz poloviny sarkasticky.
Píšu si deník. Vím, že až si ho budu číst za několik let, bude vše jiné. Jo, věřím v to.
Nejraději bych se šla s Lukášem dívat na hvězdy. Byli bychom oba dva ticho a hrála by jenom písnička Airplanes. To by bylo osvobozující.
Už se těším až vypadnu do Bulharska. Válet se na lehátku na moři a pachát emotivní sebvraždu. A když se objeví nějaky fešný bulhar, nebudu váhat. A když ne, tak moje sebvědomí poplave ke dnu.
Takže suma sumárum, mám depresi, nemám mít proč depresi a vlastně se mám dobře.

Toto je druhý članek, druhý, o mnoho víc depresivnější mi ,drahý blog, smazal.


Nesmysly

15. července 2011 v 23:23 | Kini |  Když barvy kolem mě blednou
Čím začít? Né, nebudu sem psát průpovídky o tom, jak jsou moje prázdniny nudné a nezáživné. Jsou to kecy, když v trapných časopisech "pro teen holky" píšou, jak o prázdninách poznáš spustu novejch lidí a zažiješ pravou lásku. Ovšem já už mám představu o svý lásce. Jen on o mně ani neví! Detail.
Je těžké poslouchat problémy o lásce mojí kamrádky. Její zkonstatování: Jsem sobec a zajímám se jen o své problémy. Takže to by bylo. Mý problémy s duševní rozpolžitostí sice nejsou tak závážné, ale nabývají na intenzivitě, která se projevuje slzením u smutných písniček a psaním sem na blog. Ach, opravdu skvostné.Píšu nesmyly, melu páté přes deváte, ale k tomu všemu mě dovádí samota.

Víš, trochu mi vadí, že chceš jít s Lukášem ven. (for L)
Promiň, ale tobě se sevjma pocitama nesvěřuju a ty zase mně se svými tajemstvími. (for M)
Často na tebe musím myslet i když vím, že si tím k sama sobě ubližuju. (for F)
V tobě mám naději, o tobě sním a je mi jedno, že ani nevíš, že exisuju. (for R)
Chci si s váma povídat celý den, aby zářil "věčný svit neposkvrněné mysli", vsadím se, že jste to neviděli. (for R+M)


Tak nějak se teď tvářím.

Zrazena

21. ledna 2011 v 23:39 | Kini |  Když barvy kolem mě blednou
Už i ty?!
Ty má nejlepší.
Ty nevíš, že jsem ti důvěřovala?
Ta, u které jsem měla jistoutu, že mě chápe.
Víš, že to bolí?
Zradil jsi mě.

Zrada...Tak moc to slovo bolí.Tak moc.Rve mě to na malé kousky.Zrada nejvíc bolí od nejlepšího přítele.
i

Kam dál