Naděje umírá poslední, ale umírá!

25. ledna 2010 v 13:48 | Kini |  Nezapomenutelné

Přišla jsem z lyžáku a musím se z toho vypsat.Všechno by bylo v pohodě, kdyby nebylo děsné počasí.Néé nebudu říkat jaké bylo počasí a rozebírat ho.Jen napíšu to co se mi stalo.Ve velkém a řezavém větru, v nepříjemně padajících vloček jsem se plazila do kopce.Mrzly mi ruce, tekl mi sopel, bylas mi zima, chtělo se mi zvracet.Ale pak přišla naděje.Učitel řekl, že blízko je hospoda, kde se zastavíme.Moje srdce to uslyšelo a nabilo mě nadějí a teplem.Rozhodla jsem se to nevzdát.Jela jsem dál.A opravdu vidím domy.Začnu se radovat.Pak zjistím, že to ještě není ono.Srdce to zasáhne.Srdce přestane dávat energii.Chce se mi bračet.Čím dál tím víc.Zavírám oči a jedu na lyžích do kopce se zavřenýma očima.Otevřu.Všude prázdno a bílo.Vítr řeže moji tvář.Všichni lidé čekající na kopci na ty pomalejší měli v tváři takový zvláštní výraz.Ten jako kdyby říkal Naděje umírá poslední.V duchu si řeknu Naděje sice umirá poslední, ale umírá.Čekám tam s nimi mrznou mi prsty, zavírám oči a oddavám se snění o tom jak jsem v teple.Hlavou mi hraje písnička Malá prodavačka zápalek.Jen útržky.Sníh pálil její dlaň, ale kažý to ignoroval.Nikod si jí nevšímal, nikdo neviděl její pláč.Ještě více se mi chtělo brečet.Brečet, řvát, zavřit oči.Probrala mě kamarádka, která už se také vyplazila na kopec.Stěžuje si mi jak jí je zima až že už nemá sílu, že už to chce vzdát.V tom jsem si uvědomila jak potřebuju něčí úsměv, že potřebuju od někoho slyšet ty to zvládneš já to vím.Potřebovala jsem tyto maličkosti.Když mi je nemohla dát kamarádka, tak jsem jí je dala já.Řekla jsem jí...Že to zvládne, že jí věřím a usmála jsem se...Asi taky pochopila, že tyto maličkosti ve všedním životě teď potřebuji a tak řekla ŽE MY TO ZVLÁDNEM a usmála se..V těle se mi zase rozlívalo teplo, srdce zase začalo doufat.Rozjeli jsme se.Sníh mě pálí.Opět zavírám oči a chci brečet.Před námi je kopec.Jedu z kopce.Nemůžu dýchat, je mi špatně.Chci si lehnout do sněhu, ležet.Ztrácím sílu.Už je tu zase beznaděj.Spadnu.Pokouším se několikrát vstát.Nejde to.Úsměv co mě povzbudil se ztratil a slova jsou zapomenuta.Nechce se mi vstát.Nechce se mi dýchat.V hlavě mi hraje, že naděje umřela.Ani nevím jak mě napadlo, ale v hlavě se mi rozeznělo Nedovol aby tě strach z prohry vyřadil ze hry.Vstanu.Sice na několikáty pocit.Sice mi prsty čím dál tím víc umrzávají,a le já se rozhodla ten kopec sjet, proti tomu větru.Zavřu oči.Jedu z kopce.Dojedu z kopce.Mý spolužáci se smějí a dělají blbosti.Nechápu je.Oni snad nepociťovali stejnou beznaděj kdyř všude bylo bílo a prázdno?Je nepálil ten nepřijemný vítr?Jim nepadaly hrubě vločky do očí?Nezkličovala je ostrá a vytrvalá zima?Nemrzli ji prsty?Asi ne...Nebo snad ano..?Je možné, že i přes toto všechno se dokážou smát a radovat se z maličkostí?Pro tento okamžik jsem k nim vzhlížela.Vzhlížela jsem i k sobě.I já jsem nepodlehla anezačala brečet.I já jsem to nevzdala.Přijel učitel a oznámil, že hospoda je blízko.Když jsem ji viděla, tak jsem pochopila, že všehny cesty mají cíl, že všude je naděje i kdž se nám zdá, že být nemůže a že se to nemá nikdy vzdávat.Teď mi ukápla slza, né kvůli tomu že by mi byla zima nebo tak, ale nýbrž kvůli tomu, že jsem to zvládla.I když mi v hospodě dlouho rozmrzovali prsty i tak se mi vrátil optimismus.Mám dobrou náladu i přes ten trvalý pocit beznaděje co jsem pociťovala, když jsem jela z toho nekonečného kopce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 graphc-terula | Web | 25. ledna 2010 v 18:56 | Reagovat

zacalo 1. kolo SONP tak si shanej hlasy..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama